DSA články

Přelomové rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci recyklačních poplatků

Dne 25. 1. 2022 vydal velký senát Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) přelomový rozsudek ve věci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19 ze dne 4. července 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „Směrnice“), ve kterém závazně určil, kdo je povinen financovat nakládání s odpadem ze solárních panelů a zda je Česká republika odpovědná za právní úpravu, která odporovala Směrnici.


Předmětný rozsudek SDEU má zásadní dopad na běžící spory, které v této věci vedou před českým soudy provozovatelé fotovoltaických elektráren.


Spory vedené před českými soudy


Článek 13 Směrnice stanovuje povinnost výrobců financovat nakládání s odpadními a elektrickými a elektronickými zařízeními, které pocházejí z výrobků uvedených na trh po 13. srpnu 2005 a mezi které patří mj. i solární panely. Směrnice nabyla platnosti a stala se součástí unijního práva dne 13. srpna 2012. Členským státům byla stanovena lhůta pro přizpůsobení právních řádů Směrnici do 14. února 2014.


Česká republika si však v krátké době před platností Směrnice zvolila jinou právní úpravu, když do starého zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. dne 30. května 2012 vložila § 37p, kterým povinnost financovat nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 uložila provozovatelům fotovoltaických elektráren. Pro panely uvedené na trh po 1. lednu 2013 pak tuto povinnost měli výrobci. Největší dopad měla nová právní úprava na provozovatele fotovoltaických elektráren uvedených do provozu v období do roku 2010, kteří byli v důsledku nové právní úpravy povinni hradit po dobu pěti let vysoké recyklační poplatky.


V návaznosti na výše popsaný právní stav unijní a české legislativy (Česká republika úpravou zákona o odpadech přenesla povinnost financovat likvidaci solárních panelů uvedených na trh do 1. ledna 2013 na provozovatele solárních elektráren, zatímco podle Směrnice měli nést náklady na  recyklaci panelů uvedených na trh po 13. květnu 2005 výrobci panelů) se někteří provozovatelé fotovoltaických elektráren obrátili na české soudy a žalovali Českou republiku za chybnou implementaci Směrnice, přičemž po státu požadovali finanční náhradu  za  neoprávněně zaplacené recyklační poplatky. V několika případech nárok na náhradu škody soud přiznal a určil, že starý zákon o odpadech je v rozporu se Směrnicí. Spor se následně dostal až k Nejvyššímu soudu ČR, který v této věci položil předběžnou otázku SDEU.

První část předběžné otázky směřovala k určení, jestli lze uložit financování nakládání s odpadem ze solárních panelů uvedených na trh do 1. ledna 2013 provozovatelům, a nikoli výrobcům, jak požaduje Směrnice. V druhé části se pak Nejvyšší soud dotázal, zda Česká republika odlišnou právní úpravou porušila unijní právo a zda má na odpovědnost České republiky vliv, že odlišnou právní úpravu přijala ještě před přijetím Směrnice.

Rozsudek SDEU

Ohledně první části předběžné otázky SDEU uvedl, že dle Směrnice nelze provozovatelům fotovoltaických elektráren uložit povinnost financovat nakládání s odpadem ze solárních panelů uvedených na trh po 13. srpnu 2005. Tuto povinnost mají jejich výrobci. Jelikož však Směrnice stanovuje předmětnou povinnost zpětně (Směrnice byla přijata v roce 2012 a povinnost stanovuje od roku 2005), je potřeba zkoumat platnost Směrnice v období před jejím přijetím. V tomto směru SDEU dovodil, že Směrnice není platná ohledně stanovení povinnosti výrobců financovat nakládání s odpadem ze solárních panelů uvedených na trh v období od 13. srpna 2005 do 13. srpna 2012. Hlavním důvodem neplatnosti je nemožnost hospodářských subjektů takový vývoj právní úpravy předvídat a počítat s ním v obchodních transakcích.

Ohledně druhé části předběžné otázky SDEU poukázal na skutečnost, že před přijetím Směrnice bylo na vůli členského státu, komu povinnost financovat nakládání s odpadem ze solárních panelů uloží. Tudíž v době, kdy český zákonodárce vložil do starého zákona o odpadech zmiňované ust. § 37p, Směrnice ještě neplatila a zákonodárce byl k vlastní právní úpravě oprávněn. Česká republika se tedy žádného porušení unijního práva nedopustila a nenese odpovědnost za rozporný stav své právní úpravy s úpravou unijní.


Závěr


SDEU tak postavil na jisto, že část Směrnice týkající se uložení povinnosti výrobcům financovat nakládání s odpadem ze solárních panelů uvedených na trh v období od 13. srpna 2005 do 13. srpna 2012 je neplatná. Česká republika pak za úpravu rozpornou s unijní úpravou (tedy za uložení povinnosti provozovatelům fotovoltaických elektráren platit recyklační poplatky pro solární panely uvedené na trh do 1. ledna 2013) není odpovědná, jelikož tuto přijala ještě v době před platností Směrnice, tedy před 13. srpnem 2012.


V návaznosti na rozsudek SDEU rozhodl Nejvyšší soud ČR o zamítnutí žaloby podané v této věci, a to s odkazem na výše popsané závěry SDEU. Lze tak očekávat i zamítnutí ostatních podaných žalob nižšími soudy.